Normalizační prezident Husák zažil pád režimu, který sám pomáhal budovat

Podle dokumentu České televize Rudí prezidenti z roku 2017, jehož pátá epizoda nazvaná Kněz komunismu pojednává právě o Husákovi, byl jediným komunistickým prezidentem, který se narodil na Slovensku. Zároveň byl také jedinou hlavou státu, která režim pomáhala vybudovat a zároveň se dožila jeho pádu.

V době, kdy se stal Husák prezidentem, přitom uběhlo jen o něco málo více než patnáct let od doby, kdy byl tímtéž režimem, v jehož čele nyní stál, vězněn. Odsouzen byl ve vykonstruovaném politickém procesu v roce 1954 poté, co musel čelit fyzickému násilí i psychickému nátlaku ve vazbě. „Stal se jednou z mnoha obětí systému, který sám budoval,“ píše se v textu s názvem „Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století“ dostupném na webu Pražského hradu.

Mládí a vstup do komunistické strany

Husák, rodným jménem Augustín, se narodil v roce 1913 v Dúbravce u Bratislavy. O pouhý rok později zemřela jeho matka na tuberkulózu. Otec se pak o několik let později vrátil z první světové války jako invalida. Podle textu na webových stránkách Pražského hradu byl Husák nadaným studentem bratislavského gymnázia, kde působil též jako funkcionář školní samosprávy.

Uznání ředitelství školy získal skrze slohové práce a projevy k výročí 28. října či k narozeninám T. G. Masaryka. Už ve svých šestnácti letech vstoupil do Komunistického svazu mládeže. V roce 1933 se potom ještě jako student bratislavské právnické fakulty stal členem Komunistické strany Československa (KSČ). Vysokoškolské studium absolvoval s vyznamenáním v roce 1937. O rok později byl promován a získal titul doktora práv.

Web Pražského hradu připomíná, že Husák patřil ke generaci, která do komunistické strany vstupovala s bezmeznou vírou v politiku Sovětského svazu a Komunistické internacionály. Budoucí prezident si zřejmě už tehdy vypěstoval až patologickou nenávist k Edvardu Benešovi.

Husák v období druhé světové války

Po vzniku Slovenského státu a nacistické okupaci českých zemí v březnu 1939 se Husák zapojil do komunistického odboje, uvádí web Politické procesy. V roce 1940 ho pak slovenská loutková vláda uvěznila. V létě 1943 se stal členem V. ilegálního ústředního vedení Komunistické strany Slovenska (KSS) a na podzim následujícího roku patřil k významným představitelům Slovenského národního povstání.

Z té doby se podle webu Pražského hradu zachovalo několik písemných svědectví o Husákových názorech na budoucí perspektivu Slovenska. „Je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast (...) území od Aše až po Vladivostok,“ napsal v září 1944. V jiném dopisu pak doporučoval začlenění Slovenska do svazku národů SSSR.

Od těchto postojů ale později upustil a v době tvorby československé vlády a Košického vládního programu zastával stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa, v jehož rámci má disponovat značnou autonomií.

Odmítal ale meziválečnou ideu „Čechoslovakismu“ a jakožto zastánce budoucího federativního uspořádání dvou rovnoprávných národů, se dostal do konfliktu s představami vedení KSČ. Ačkoliv zůstal členem předsednictva Ústředního výboru (ÚV) KSS, jeho pozice oslabila.

V čele Sboru pověřenců a únorový převrat

Po volbách v roce 1946 byl Husák jmenován předsedou Sboru pověřenců. Z této pozice se podílel na aktivitách komunistů v bezpečnostním aparátu a přispíval k diskreditaci politiků Demokratické strany (DS), které daly v květnu 1946 hlas dvě třetiny slovenských voličů.

Webu Pražského hradu dodává, že na podzim roku 1947 Husák organizoval politické provokace proti demokratům a vyháněl nátlakovými akcemi nekomunistické pověřence z jejich úřadů. Na Slovensku přímo řídil Sbor národní bezpečnosti (SNB) i Státní bezpečnost (StB).

V únoru 1948 se aktivně zapojil do komunistického převratu, kdy se mu zcela podařilo ovládnout Sbor pověřenců a po získání moci patřil podle serveru Politické procesy mezi přední vykonavatele komunistické zvůle na Slovensku, když se podílel na perzekuci církevních představitelů nebo na zahájení kolektivizace. V květnu 1949 byl potom zvolen členem ÚV KSČ.

Vykonstruovaný proces s takzvanými buržoazními nacionalisty

Následoval ale zásadní zlom v Husákově životě. V dubnu 1950 byl, spolu se svými přáteli Vladimírem Clementisem, Lacem Novomeským a dalšími, obviněn z „buržoazního nacionalismu“ a odvolán z funkce předsedy Sboru pověřenců. V únoru 1951 byl zatčen a vyloučen z KSČ.

Přestože ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni čelil Husák fyzickému násilí i psychickému nátlaku, odmítl přijmout vykonstruovaná obvinění. Několikrát sice „přiznal“, co po něm mučitelé chtěli, avšak ve všech případech poté odvolal, a nakonec odmítl spolupracovat úplně, zaznívá v dokumentu Kněz komunismu.

V dubnu 1954 byl v takzvaném procesu s buržoazními nacionalisty odsouzen za velezradu na doživotí, přičemž o rok později byl rozsudek změněn na pětadvacet let žaláře.

Trest si Husák odpykával na Pankráci, v Leopoldově a na Mírově. V květnu 1960 se poté na základě amnestie tehdejšího prezidenta Antonína Novotného dostal na svobodu. Jeho život se ale změnil. Místo funkcí ve vysokých patrech politiky se najednou musel živit jako skladník či úředník. Postupem času však vystoupal až na pozici vědeckého pracovníka ve Slovenské akademii věd.

Pražské jaro

V dubnu 1963 byl Husák občansky a částečně stranicky rehabilitován. Podle webu Pražského hradu na tom měli nemalou zásluhu čeští reformní historici, především Milan Hübl. „V sedmdesátých letech se mu Husák ‚odměnil‘ sedmiletým vězením. Jiní byli za jeho vlády ‚pouze‘ vyhozeni ze zaměstnání,“ stojí v textu.

Do vrcholné politiky se ale Husákovi dlouho vrátit nedařilo. Především z důvodu odporu prezidenta Novotného. Budoucí hlava státu si však počkala na svou příležitost a postupně se stala jednou z hlavních osobností reformního proudu. V období Pražského jara v roce 1968 byl Husák jmenován místopředsedou vlády, který byl pověřen přípravou Ústavního zákona o československé federaci.

Britannica připomíná, že v době, kdy Sovětský svaz začaly znepokojovat liberální reformy prováděné tehdejším prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexanderem Dubčekem, začal Husák volat po opatrnosti a žádal zastavení reforem. Po srpnové okupaci z 21. srpna 1968 se ale za Dubčeka nejprve postavil a odmítal plán na legalizaci vstupu vojsk Varšavské smlouvy.

„Jeden z mnoha politických obratů“

Ještě v srpnu 1968 byl Husák společně s dalšími tehdejšími vrcholnými představiteli odvezen do Moskvy, kde se snažil o nalezení kompromisu. Podpořil požadavek zneplatnění „vysočanského“ sjezdu KSČ a po návratu (28. srpna) se mu podařilo stát se prvním tajemníkem ÚV KSS a následně i členem předsednictva ÚV KSČ.

Husák se totiž definitivně odklonil od svých dosavadních postojů a po schůzce s tehdejším nejvyšším sovětským představitelem Leonidem Brežněvem, která se konala 13. dubna 1969 v Mukačevu, akceptoval požadavky Sovětského svazu na budoucí podobu normalizačního režimu v Československu, díky čemuž se o čtyři dny později stal místo Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ. Tato funkce byla v květnu 1971 přejmenována na „generální tajemník ÚV KSČ“.

V prvním projevu po svém zvolení Husák mimo jiné řekl: „Jde o to, přátelé, abychom nepodléhali zahraniční propagandě, (…) různým našeptávačům nebo silám, které nemají zájem na konsolidaci.“

Text na webu Pražského hradu Husákovy tehdejší kroky označuje za „jeden z mnoha jeho politických obratů“.

Potlačení protestů a normalizace

Husák se stal nejmocnějším mužem v zemi. Většina obyvatel po jeho nástupu rezignovala a myšlenky Pražského jara se postupně ztrácely pod nastupující normalizací. Jako jedna z příležitostí, jak vyjádřit nesouhlas, se naskytlo první výročí okupace. Mezi 19. a 21. srpnem se Československem prohnala řada demonstrací.

Reakce režimu ale byla brutální. Během pouličních bojů zahynulo celkem pět osob a desítky dalších utrpěly zranění. Podle nejnovějších poznatků historiků bylo obětí celkem sedm. Kromě pěti zastřelených zahynula ještě žena na skútru při srážce s obrněným transportérem u Prahy a neznámý voják.

Web Politické procesy píše, že Husák svou politiku zcela podřídil moskevskému diktátu a nikdy se nepokusil dosáhnout alespoň částečné liberalizace režimu. Onemocnění tehdejšího prezidenta Svobody nakonec Husáka vyneslo i do funkce hlavy státu, kterou byl zvolen 29. května 1975.

Husák se do povědomí zapsal jako „symbol normalizace“. V jejím rámci byly provedeny personální čistky. Vedoucí posty v rámci společenského i hospodářského života mohli nově zastávat pouze ti, kdo alespoň navenek označovali sovětskou invazi za „bratrskou pomoc“. Režim pod vedením Husáka v tomto období ničil životy desetitisíců lidí, kteří s invazí nesouhlasili.

Cesta k abdikaci

Postupem času ale politická kariéra nové hlavy státu začala nabírat sestupnou tendenci. Na Husákovi se podepsalo tragického úmrtí jeho druhé manželky. Samotného prezidenta navíc trápily zdravotní problémy, postihla ho například mrtvice. Situaci mu neusnadňovaly ani disidentské aktivity, zhoršující se ekonomická situace a přetrvávající přítomnost Sovětských vojsk.

Po nástupu Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu v osmdesátých letech sice Husák souhlasil s nutností provedení určitých reforem, avšak na jejich prosazení postrádal mocenskou podporu i vůli. Ke Gorbačovově perestrojce byl navíc podle Denníku N kritický, protože se obával jejích důsledků. Vše vyvrcholilo v prosinci 1987, kdy jej v čele ÚV KSČ nahradil Miloš Jakeš.

Husákovi poté zůstaly jen symbolické funkce. Reprezentoval stát navenek a podepisoval zákony. Prezidentem zůstal ještě dva roky. Rezignoval po listopadových událostech 10. prosince 1989. V tentýž den ještě před abdikací stihl jmenovat vládu Mariána Čalfy, která byla prvním kabinetem od roku 1948, v němž byli komunisté v menšině.

Husák ve svém projevu podle Denníku N ani nenaznačil, že by on sám či komunistický režim v něčem pochybili. „Oznamuji vám, že jsem se rozhodl odstoupit z funkce prezidenta Československé socialistické republiky,“ napsal stroze a přidal podpis.

Poslední pomazání a pohřeb bez médií

Po abdikaci se zdravotními problémy sužovaný Husák vrátil do své bratislavské vily. Nejprve žil z úspor. Od roku 1991 potom podle Denníku N pobíral důchod přibližně ve výši 3800 korun, což tehdy bylo méně než standardní plat. Byla mu diagnostikována rakovina žaludku a musel podstoupit operaci.

Krátce před smrtí k němu do nemocnice přišel tehdejší arcibiskup Ján Sokol, podle kterého exprezident souhlasil s tím, aby mu dal poslední pomazání. Husák byl totiž z katolické rodiny a v mládí býval ministrantem. Jeho syn Vladimír ale s tvrzením Sokola nesouhlasil a tvrdil, že bývalý prezident mu ještě v době, kdy byl doma, říkal, že si „žádného kněze nepřeje“. Podle příbuzných i lékařů byl navíc Husák ve stavu, kdy už Sokola ani nabídku posledního pomazání nemohl vnímat.

Gustáv Husák zemřel 18. listopadu 1991 krátce po poledni ve věku 78 let. Podle tehdejší zprávy ČSTK bylo příčinou smrti selhání srdečního, cévního a dýchacího systému. Podle přání rodiny měl soukromý pohřeb, na němž nebyla přítomna média. Zúčastnili se ale třeba tehdejší slovenský premiér Ján Čarnogurský nebo předseda Slovenské národní rady František Mikloško. Do Bratislavy dorazil i Jakeš a někteří další bývalí komunističtí funkcionáři.