Turecko-íránská rivalita po pádu Asada sílí. I kvůli Kurdům

Fidan koncem února v rozhovoru pro katarskou televizi al-Džazíra prohlásil, že Írán se svou zahraniční politikou spoléhající na nejrůznější milice na Blízkém východě víc ztratil, než získal, přičemž tuto politiku označil za „nebezpečnou“ a varoval před destabilizací Sýrie. Na otázku, zda se Teherán bude snažit podporovat syrské kurdské síly řekl, že by to nebyl dobrý přístup.

„Pokud se pokusíte vyvolat nepokoje v jiné zemi tím, že tam podpoříte nějakou skupinu, jiná země může podpořit skupinu ve vaší zemi, aby u vás vyvolala nepokoje. Nic nemůže zůstat v dnešním světě utajené. Schopnosti, které máte, mají i ostatní. Pokud tedy nechcete, aby vám do okna házeli kameny, neměli byste házet kameny do oken ostatních,“ varoval turecký ministr podle webu The Middle East Eye (MEE).

V Turecku dle webu mnozí vnímali Fidanovy výroky jako návrh, aby Ankara také podporovala určité skupiny v Íránu, zejména mezi početnou ázerbájdžánskou populací země, která sdílí jazykové a kulturní vazby s Ankarou.

Diplomatické pnutí

Teherán kritiku rychle odmítl. „Byli jsme první zemí, která se postavila a čelila puči proti turecké vládě. Byli jsme mezi prvními zeměmi, které přivítaly odzbrojení PKK (Kurdská strana pracujících) a považovaly to za důležitý krok k posílení bezpečnosti v sousední zemi, Turecku,“ zdůraznil na síti X mluvčí íránské diplomacie.

Teherán přiznal, že má s Tureckem „problémy“ a „rozdíly v názorech“, co se týče Sýrie i celého regionu, a že doufá, že budou řešeny rozumně. Mezitím mluvčí íránské vlády označil Fidanova prohlášení za „nekonstruktivní“.

Íránské ministerstvo zahraničí si poté pozvalo na kobereček tureckého velvyslance v Teheránu. Íránští činitelé mu podle informací MEE sdělili, že „citlivé regionální podmínky vyžadují vyhýbat se nevhodným poznámkám a nerealistickým analýzám, které by mohly vést ke sporům a napětí v bilaterálních vztazích“.

Turecká diplomacie si následně kvůli íránské kritice povolala na kobereček pro změnu íránského chargé d'affaires v Ankaře a zdůraznila, že Ankara dává přednost přímé diplomacii. Navzdory rostoucímu napětí se ale obě země snažily vyhnout formálnímu předvolání svých diplomatů a hovořily místo toho o „pozvání“, všímá si MEE.

„Spolupracující rivalové“

Šíitský Írán a sunnitské Turecko jsou dlouhodobými rivaly na Blízkém východě, přičemž Sýrie se za občanské války stala klíčovým bojištěm. Zatímco Teherán stál mnoho let za diktátorem Bašárem Asadem, Ankara podpořila povstalce, konkrétně Syrskou národní armádu (SNA). Turecko stálo rovněž za islamisty v čele s Ahmadem Šarou, jimž se podařilo během bleskové ofenzivy sesadit krutou Asadovu vládu.

Po pádu Asadova režimu loni v prosinci se tak výrazně posunula dynamika moci v zemi ve prospěch Turecka, zatímco pozice Teheránu výrazně oslabila. Stanice Deutsche Welle (DW) píše o narušené „křehké geopolitické rovnováze“ v regionu, kdy mezi oběma zeměmi probíhala spolupráce, i pokud jde o ekonomickou podporu Ankary při obcházení mezinárodních sankcí uvalených na Írán.

Oficiální údaje íránského celního úřadu podle DW ukazují, že objem obchodu mezi těmito dvěma zeměmi dosáhl v prvních deseti měsících roku 2024 přibližně deseti miliard dolarů s ambicí ztrojnásobit toto číslo v horizontu pěti let. Obě země spojuje také odpor proti izraelské válce v Gaze či podpora Kataru během blokády v letech 2017 až 2021, píše think tank Atlantic Council, který hovoří o vztahu států jako o „kooperativní rivalitě“.

Od změny vlády v Damašku se ale mění i turecko-íránské vztahy. Íránská média blízká státu často zmiňují, že Ankara spolupracovala s USA a Izraelem na svržení Asada, což měla být součást širšího spiknutí za účelem posílení moci Západu a Izraele na úkor islámské republiky. Řada íránských činitelů také v posledních měsících kritizovala Turecko za jeho roli při usnadňování vývozu ázerbájdžánské ropy do Izraele během války v Gaze. Ankara tak podle Teheránu nese určitou odpovědnost za palestinské utrpení, uvádí Atlantic Council.

Obě země rozděluje rovněž přístup k syrským Kurdům. Turky podporovaná SNA začala po pádu Asada ve velkém útočit na pozice Kurdů, kteří se začali obávat možné nové turecké invaze. Za občanské války si Kurdové v zemi postupně vydobyli větší míru nezávislosti poté, co se Asadovy jednotky v roce 2012 bez větších bojů stáhly ze severovýchodu země.

Kurdské milice YPG a jejich spojenci ze Syrských demokratických sil (SDF) aktuálně kontrolují zhruba třetinu Sýrie, na východě země a u tureckých hranic. Oblast nazývají Rojava, tedy západní Kurdistán. Právě SDF spolu s koalicí vedenou USA se zasloužily o porážku Islámského státu.

Snahy o začlenění menšiny

Zatímco Kurdové usilují o to být součástí politického dialogu v Sýrii, Ankara to odmítá a vyvíjí v tomto ohledu tlak na Damašek. Dosavadní jednání mezi SDF a novou syrskou vládou o nalezení řešení pro syrskou kurdskou autonomii nepřinesla výsledky. Damašek trvá na integraci SDF do syrské armády a centrálního státu, zatímco syrští Kurdové usilují o autonomii a decentralizaci.

Turecko také žádá vyhnání kurdských velitelů za hranice, hovoří se o Iráku. To by se mohlo týkat i šéfa SDF Mazlúma Kobaniho, jenž se těší silné podpoře v zóně spravované Kurdy, a navíc je předním spojencem USA v oblasti.

Turecko považuje milice YPG za teroristickou organizaci a za prodlouženou ruku Strany kurdských pracujících (PKK). Ta vedla od osmdesátých let minulého století ozbrojený boj proti tureckému režimu za autonomní Kurdistán, který si vyžádal desetitisíce mrtvých.

Ozbrojení kurdské PKK

Vězněný vůdce PKK Abdullah Öcalan ale nedávno vyzval ke složení zbraní, PKK poté vyhlásila příměří a mluví o integraci do státu a společnosti. Syrští Kurdové spojení s PKK odmítají, kupříkladu Kobani byl ale řadu let vysoce postaveným představitelem PKK.

Vojenský velitel SDF Mazlum Abdi prohlásil, že ačkoli jeho skupina Öcalanovo rozhodnutí uvítala, na kurdské síly v Sýrii se podle něj nevztahuje. Od vůdce PKK prý v tomto smyslu obdržel osobně dopis. Dodal také, že pokud bude v Turecku mír, „nebude existovat žádné ospravedlnění pro útoky Turecka na nás v Sýrii“.

V podobném duchu se podle MEE vyjádřil i představitel syrské kurdské politické strany Demokratická unie (PYD) Salih Muslim. Ten uvedl pro televizi al-Arabíja, že „nebude potřeba zbraní, pokud útoky proti Kurdům skončí“.

Agentura Reuters v této souvislosti připomíná, že velitel SDF Abdi loni v prosinci poprvé potvrdil, že bojovníci PKK přišli do Sýrie, aby podpořili jeho síly během syrského konfliktu. V rozhovoru pro Reuters také tvrdil, že nesyrští kurdští bojovníci opustí zemi, pokud bude v konfliktu s Tureckem dosaženo úplného příměří.

Postoj Teheránu

Írán uznává stejně jako Západ PKK za teroristickou organizaci, syrské SDF a YPG tak ale neoznačuje. Na možnou íránskou podporu kurdských skupin je Ankara velmi citlivá, vazby Íránu a PKK a přidružené skupiny jsou přitom veřejně známé už dlouho, řekl MEE předseda tureckého Íránského výzkumného centra (IRAM) Serhan Afacan.

Spekuluje se ale o tom, zda Teherán tuto skupinu přímo podporuje, nebo pouze zavírá oči před jejími aktivitami, které zasahují i ​​do Íránu.

Íránská novinářka Fereshteh Sadeghiová si myslí, že navzdory zahraničněpolitickým sporům Teheránu a Ankary Írán stále považuje Turecko za klíčového souseda a oceňuje úsilí o zlepšení bilaterálních vztahů. „Myslím, že Írán nutně nepoužívá SDF proti Turecku, ale spíše je využívá k prosazování svých vlastních zájmů v Sýrii,“ uvedla pro MEE.

„Zároveň byl nyní Íránu odříznut přístup do Libanonu a mohl by využít SDF jako prostředníka pro určitý přístup do Libanonu. Takže bychom neměli předpokládat, že jednání Teheránu s SDF je pouze o tom namířit Kurdy proti Turecku,“ konstatovala Sadeghiová.

Opatrný optimismus

Podle expertů by mírový proces v Turecku mohl posílit americkou podporu SDF. Pro Kurdy jsou totiž Spojené státy nejvýznamnějším partnerem. Pokud PKK odzbrojí, tak vzhledem k argumentu Turecka, že Rojava je spojencem, se už Ankara nemá z této oblasti čeho obávat, míní bývalý americký velvyslanec Peter Galbraith.

Mluvčí Rady národní bezpečnosti Bílého domu Brian Hughes řekl Hlasu Ameriky, že Bílý dům doufá, „že to pomůže uklidnit naše turecké spojence ohledně amerických partnerů v boji proti IS v severovýchodní Sýrii“.

„Mohlo by být pozitivní (pro syrské Kurdy), pokud PKK odzbrojí a oni (SDF) ne, protože nejsou součástí PKK. Pak by tento argument posílil. Nemyslím si, že syrští Kurdové jsou v pozici, aby se odzbrojili, potřebují své zbraně k ochraně své autonomie a svých práv,“ řekl MEE expert na Blízký východ a profesor z Missouri State University v USA David Romano.

Regionálně by příměří mezi PKK a Ankarou mohlo překreslit mapu aliancí, zvláště pokud se podaří dosáhnout turecko-kurdského sblížení, které povede k deeskalaci v Sýrii a Iráku, píše server Euronews. I on připomíná, že Ankara vždy ospravedlňovala své vojenské operace v oblasti bojem proti „kurdskému terorismu“, nyní ale může být nucena přehodnotit své bezpečnostní a politické strategie.

Expert z americké Rady pro zahraniční vztahy Henri J. Barkey si ale myslí, že „jediným nejdůležitějším cílem“ pro Turecko po Asadově pádu zůstává „vymýcení SDF“. Ankara se podle něj obává, aby nedosáhli syrští Kurdové podobného autonomního statusu jako Kurdové po válce v sousedním Iráku.

Dopady na Irák a Írán

Kurdové obývají oblast na Blízkém východě neformálně nazývanou Kurdistán, jež se nachází na severozápadě Íránu, Sýrie a Arménie, jihovýchodě Turecka a severu Iráku. Národ čítající zhruba 25 až třicet milionů lidí nemá vlastní stát, právě v Sýrii a v Iráku se ale těší autonomii.

Konflikt mezi Kurdy a jejich státy přitom do určité míry přetrvává ve všech zemích, což by se mohlo po výzvě vůdce PKK změnit, stejně jako celý Blízký východ, který by tak mohl směřovat ke stabilizaci, míní think tank Stimson center.

V iráckém Kurdistánu (KRI) lídři napříč politickým spektrem Öcalanův návrh uvítali. Prezident KRI Nechirvan Barzani a vůdce Vlastenecké unie Kurdistánu Bafel Talabani chválili možnost rozpuštění PKK jako to, co Talabani nazval „zodpovědnou a nezbytnou výzvou v této fázi sjednotit Kurdy a vyřešit problémy prostřednictvím mírového dialogu založeného na partnerství a solidaritě“, uvedl think tank.

Přítomnost PKK v pohoří Qandil na severu Iráku je trvalým zdrojem sporů s Tureckem, které opakovaně zahajuje údery a pozemní invaze na území KRI. Pokud PKK skončí, Ankara ztratí motivaci k podobným útokům, soudí Stimson center.

Rovněž íránská kurdská menšina má za sebou historii odporu vůči vládě v Teheránu, která sahá od vytvoření Sověty podporované kurdské enklávy po druhé světové válce až po povstání po islámské revoluci v roce 1979. Odzbrojení PKK by nyní mohlo mít významný dopad na podobná hnutí v Íránu, včetně Kurdské strany svobodného života (PJAK), píše think tank.

PJAK byla založena na ideologii PKK, ale od roku 2011 udržuje příměří s íránským režimem. Öcalan se o skupině zmiňoval i ve svém dopise, v němž napsal, že „všechny skupiny musí složit zbraně“, připomíná Stimson center.