Papež z konce světa. František posílal církev za lidmi na okraji společnosti

Svým bezprostředním stylem si papež František, vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio, dokázal získat příznivce i v řadách nevěřících. I když zastával konzervativní hodnoty – podobně jako jeho předchůdce Benedikt XVI. – nebál se vyjít vstříc liberálnějším názorům.

Uznával, že celibát je jen pravidlem, které může být jednou zrušeno, jeho zachování ale podporoval. Do vysokých vatikánských funkcí prosadil ženy, přestože odmítal jejich svěcení. Vlídnější tvář nastavil i homosexuálům, když veřejně podpořil zákony, které umožňují registrované partnerství. „Homosexuálové mají právo žít v rodině. Jsou to děti Boží a mají na rodinu právo,“ uvedl. Na druhou stranu ale schválil nařízení, podle něhož katoličtí kněží nesmějí takovým párům udělit požehnání, odmítavěji se stavěl i k transgenderu.

Jednoznačně odmítal potraty: „Kdokoli provádí potrat, zabíjí. Vezměte si jakoukoli knihu o embryologii pro studenty medicíny. Tři týdny po početí už tam jsou všechny orgány, dokonce i DNA. (…) Je to lidský život, tento lidský život musí být respektován.“ Zároveň ale odmítal odsuzování žen, které interrupci podstoupily.

Svou otevřeností během rozhovorů a projevů opakovaně vyvolal kontroverze a svá slova musel několikrát po kritice korigovat. Například při promluvě o odpovědném plánování rodiny řekl, že se „někteří domnívají, že musejí být jako králíci, aby byli dobrými katolíky“. Vlnu kritiky vyvolalo i papežovo vyjádření ohledně fyzického trestání dětí, když se zmínil o tom, jak slyšel jednoho otce svěřovat se, že někdy musí trochu uhodit své děti, ale nikdy ne do tváře, aby je neponižoval. „To je krásné, že má smysl pro důstojnost. Musí potrestat, ale dělá to správným způsobem.“

Papež z konce světa

Už první vystoupení nového papeže způsobilo pozdvižení. Na balkonu svatopetrské baziliky se mezi kardinály v rudém suknu objevil muž v jednoduchém bílém papežském rouchu, s železným křížem na krku a prostým kardinálským prstenem.

Tvář nového římského biskupa sledovaly tisíce lidí přímo na vatikánském náměstí a další miliony u televizí. „Bratři a sestry, dobrý večer,“ pronesl s úsměvem. Dříve, než přítomným požehnal, požádal je, aby oni nejdříve požehnali jemu. „Povinností konkláve bylo dát Římu biskupa. Vypadá to, že moji bratři kardinálové se pro něj vydali téměř na konec světa.“

Jako první papež přijal jméno František, na počest Františka z Assisi: „František z Assisi byl člověkem chudoby, člověkem míru, člověkem, který miluje a ochraňuje stvoření,“ zdůraznil. Jeho cílem byl návrat církve k ideálům chudoby a službě především nemajetným a lidem žijícím na okraji společnosti.

Ostatně ve svém programovém listu „Evangelii gaudium“ hovořil o „výsadním postavení chudých mezi Božím lidem“. Blízko Vatikánu proto zřídil místa, kde se mohou lidé bez domova osprchovat, oholit a nechat ostříhat. Uspořádal pro ně také soukromou prohlídku Sixtinské kaple a v listopadu 2017 pozval sedm tisíc bezdomovců na hostinu.

Hned po svém zvolení začal podnikat „revoluční“ kroky. Rituální mytí nohou na Zelený čtvrtek nevykonal jako jeho předchůdci v Lateránské bazilice, ale ve věznici pro mladistvé na předměstí Říma. Během obřadu umyl a políbil nohy dvanácti delikventům, z nichž dvě byly dívky, což bylo ze strany papeže poprvé.

V souvislosti s uprchlickou vlnou František často hovořil o nutnosti pomáhat lidem prchajícím ze svých domovů. Jeho první cesta také proto vedla na italský ostrov Lampedusa, který se stal symbolem migrační krize. Na jaře 2016 sám poskytl ubytování několika rodinám, které utekly před válkou v Sýrii.

„Bouře odhaluje naši zranitelnost a obnažuje ty falešné a zbytečné jistoty, na kterých jsme postavili své plány, projekty, zvyky a priority,“ prohlásil během první vlny lockdownů při pandemii covidu-19. V souvislosti s krizí, která po pandemii následovala, nařídil v březnu 2021 snížit platy kardinálům o deset procent.

Schválil také protikorupční opatření, které zakazuje zaměstnancům a funkcionářům Vatikánu přijímat v souvislosti s výkonem své funkce dary v hodnotě vyšší než čtyřicet eur a schválil pravidla, která umožňují prvoinstančním vatikánským soudům zabývat se obžalobami v trestních věcech vznesených proti kardinálům a biskupům. Předtím je mohl soudit jen vyšší soud složený z kardinálů. Na základě těchto nových pravidel začal v červenci 2022 ve Vatikánu proces se skupinou obžalovaných ze zpronevěry vatikánských financí a z podvodů.

Opakovaně se také omluvil obětem sexuálního zneužívání katolickými kněžími. V roce 2019 vydal František dekret „Vos estis lux mundi“ (Vy jste světlo světa), kterým stanovil duchovním povinnost případy sexuálního násilí okamžitě hlásit představeným. „Takové činy nesmí být nikdy promlčeny… musí k nim být nulová tolerance,“ žádal. Mnoho obětí zneužívání však poukazovalo na to, že jim církev stále dost nenaslouchá a často víc chrání provinilé kněží než ty, jimž bylo ublíženo.

Den po začátku obnovené ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 se František osobně vydal do rezidence ruského velvyslance ve Vatikánu. Jeho výzva k ukončení války neuspěla, ale jeho neobvyklý krok měl symbolický význam. „Nemyslel jsem si, že budu papež v době třetí světové války. Způsobuje mi obrovskou bolest, když vidím, že se všichni ti mladí muži nevrátí domů – a jestli to jsou Ukrajinci, nebo Rusové, v tom nevidím rozdíl. Je těžké to akceptovat,“ prohlásil. V roce 2024 se ale stal terčem kritiky ukrajinských představitelů, když řekl, že napadená a částečně okupovaná země by měla mít odvahu „vyvěsit bílou vlajku“.

Kriticky se František vyjadřoval ke konfliktu v Pásmu Gazy mezi Izraelem a teroristickým hnutím Hamás, hlavně s ohledem na civilní oběti. Izraelskou armádu obviňoval z krutosti a označil humanitární situaci v palestinské enklávě za „velmi vážnou a ostudnou“.

Chemik a tanečník tanga

Jorge Mario Bergoglio se narodil 17. prosince 1936 v Buenos Aires jako nejstarší z pěti dětí imigrantů z italského Piemontu. Jeho otec pracoval jako účetní, a i když rodina netrpěla nouzí, Jorge musel začít po základní škole pracovat. „Neměli jsme peněz nazbyt, neměli jsme auto, nejezdili na dovolenou, ale nic nám nechybělo,“ vzpomínal Bergoglio v knižním rozhovoru Jezuita. Nejdřív uklízel v továrně na ponožky, později zde zastával drobné administrativní úkoly.

Po nástupu na průmyslovku, kde studoval obor potravinářská chemie, dostal práci v laboratoři. „Tisíceré díky otci, že mě poslal do práce. Práce v mladém věku byla jednou z věcí, které mi v životě nejvíc prospěly. Především v laboratoři jsem se seznámil se světlými a stinnými stránkami lidského konání,“ tvrdil.

Bergoglio se v mládí vedle studia a práce bavil se svými vrstevníky, měl zálibu v poezii, hudbě, hrál basketbal, chodil na fotbal a s oblibou tančil tango a ještě raději – o něco jednodušší – milongu.

Rozhodující okamžik pro jeho další život přišel v sedmnácti letech, když se chystal spolu se svou partou odjet na oslavu Studentského dne, svátku začátku jara. Těsně před odjezdem zašel mladý Bergoglio do svého farního kostela San José de Flores v Buenos Aires, kde se setkal s knězem, kterého dosud neznal. Rozhodl se mu vyzpovídat.

„Během té zpovědi se mi přihodilo cosi vzácného, nedokážu popsat co. Avšak bylo to něco, co mi změnilo život. Jako by mě to zaskočilo ve chvíli, kdy jsem přestal být ve střehu… Bylo to překvapení, úžas ze setkání, uvědomil jsem si, že na mě čekají… Od té chvíle je pro mě Bůh tím, kdo je o krok před tebou. Člověk ho hledá a on tě vyhledá jako první,“ popisoval v rozhovoru s novináři Sergio Rubinem a Francescou Ambrogettiovou okamžik, kdy se rozhodl stát knězem.

I když bylo jeho rozhodnutí pevné a okamžité, nechal si jej pro sebe a do semináře vstoupil až o čtyři roky později. Mezitím dokončil školu, dál pracoval v chemické laboratoři a v jednadvaceti letech prodělal těžkou plicní infekci, po které mu lékaři museli kvůli cystám odstranit horní část pravé plíce.

Kristův voják

Po rekonvalescenci, 11. března 1958, nastoupil – k nelibosti své matky – do jezuitského semináře. „Vybral jsem si Tovaryšstvo Ježíšovo. Přitahovalo mě, že se jedná o předvoj církve, v němž se používá vojenská mluva a kde vládne kázeň a poslušnost. A také jejich misionářská činnost.“

Studoval humanitní vědy v Chile, po návratu do Buenos Aires odpromoval z filozofie. V dalších letech učil literaturu a psychologii. V prosinci 1969 byl vysvěcen na kněze a dál pokračoval ve studiu teologie. Řeholní sliby, kterými se stal jezuitským knězem, složil 22. dubna 1973.

Do roku 1979 působil jako představený noviců, profesor teologie a argentinský provinciál jezuitů. Již tehdy zaujal svými vůdčími, ale zároveň i „lidskými“ vlastnostmi. Každou neděli například vařil svým studentům na jezuitské koleji, protože kuchařka měla volno. „Nikoho jsem neotrávil,“ hodnotil své kuchařské umění.

V letech 1980 až 1986 byl rektorem jezuitské fakulty filozofie a teologie v argentinském San Miguel a poté sloužil v jezuitském řádu jako duchovní v Córdobě. „Pravdou je, že jsem hříšník, jehož Boží milosrdenství povolalo do privilegovaného světa. V mládí mi život svěřil důležité úkoly a musel jsem se za pochodu učit, jak se zbavovat chyb, jichž jsem se dopouštěl.“

Stíny diktatury

Během sedmdesátých a osmdesátých let se věnoval akademické a pedagogické činnosti, ale i pastorační práci ve farnosti. Život v Argentině v té době poznamenala diktatura generála Jorgeho Videly. Odpůrci junty byli unášeni a zabíjeni, v zemi byla potlačována lidská práva.

Papežovi kritici několikrát poukazovali na spornou roli, kterou podle nich Bergoglio, tehdejší vedoucí jezuitské provincie v Argentině, během diktatury sehrál.

Argentinský investigativní novinář Horacio Verbitsky napsal, že Bergoglio odňal ochranu svého řádu dvěma jezuitům, které následně unesli a mučili námořní důstojníci, kteří patřili k opoře vojenské diktatury. Verbitsky vycházel ze svědectví jednoho z pronásledovaných jezuitských kněží Franze Jalicse. Ten po zvolení Bergoglia do čela katolické církve prohlásil, že se smířil s minulostí a považuje ji za uzavřenou kapitolu.

Naopak podle historika Carlose Maríi Galliho, který koordinuje výzkum postojů katolické církve během diktatury v letech 1976 až 1983, pomohl Bergoglio zachránit nejméně třicet lidí.

Sám Bergoglio jakákoliv vlastní pochybení vždy popíral. „Udělal jsem, co jsem mohl, co bylo v mých silách vzhledem k mému tehdejšímu věku a nepočetným vztahům, které jsem tehdy udržoval, abych se zasadil o propuštění zadržovaných osob,“ napsal v dubnu 2011 argentinským soudním orgánům, které chování církve během diktatury vyšetřovaly. Navíc poté, co se stal biskupem, se zasazoval o to, aby se církev v Argentině omluvila za to, že vůči Videlově diktatuře neprojevila větší odpor.

Kardinál chudých

V květnu 1992 jmenoval papež Jan Pavel II. Bergoglia pomocným biskupem v Buenos Aires. Arcibiskupem se stal 28. února 1998 po smrti tehdejšího kardinála Quarracina.

Jako arcibiskup trval na tom, že zůstane svým podřízeným vždy k dispozici, nechal si zavést přímou linku, na kterou mu mohli volat pokaždé, když si nevěděli rady.

V arcibiskupském paláci, kousek od sídla argentinských prezidentů, si nechal pro své potřeby upravit pouze malou ložnici a svým hostům osobně vařil. I jako argentinský primas nejraději jezdil autobusem nebo metrem, kde se mohl setkávat s obyčejnými lidmi, a navštěvoval chudinské čtvrti v Buenos Aires.

V roce 2001 jmenoval Jan Pavel II. Jorgeho Bergolia kardinálem. Místo plánované cesty do Říma na konzistoř své krajany vyzval, aby raději zůstali doma a uspořené peníze věnovali potřebným. Sám šel ve skromnosti příkladem – než by si nechal ušít nové kardinálské roucho, upravil si šaty svého předchůdce.

Jako kardinál se snažil napravit pověst církve a obviňoval církevní vůdce z pokrytectví. „Jděte ven a podělte se o své svědectví, jděte ven a pracujte se svými bratry a sdělujte si zkušenosti, jděte ven a staňte se slovem Božím,“ vyzýval argentinské kněží.

Jezuita papežem

V dubnu 2005 se kardinál Bergoglio vydal do Říma, aby vyprovodil na poslední cestě zesnulého papeže Jana Pavla II. a zúčastnil se konkláve, které vybere jeho nástupce. I když nebyl ve Vatikánu zcela neznámý – uznání zde sklidil už v roce 2001, kdy předsedal setkání biskupů – mezi favority volby nepatřil. O to větší bylo překvapení, když v jednotlivých kolech volby dostával druhý nejvyšší počet hlasů – za německým kardinálem Josephem Ratzingerem, který byl dlouhá léta pravou rukou Jana Pavla II.

Sám Bergoglio o několik let později připustil, že v nastalé situaci, kdy při sčítání přibývalo hlasů v jeho prospěch, pociťoval velkou tíhu a ostych. Spekuluje se, že nakonec sám své podporovatele vyzval, aby dali hlas Ratzingerovi. Ten se tak stal papežem Benediktem XVI.

O osm let později kardinál Bergoglio zamířil do Říma na konkláve znovu. Po šokující Benediktově rezignaci potřebovala církev nového nejvyššího pontifika. Konkláve začalo 12. března 2013 a Bergoglio mezi veřejnými favority volby opět nefiguroval. Na shromáždění předcházející konkláve ale zaujal kardinály svými slovy o „radosti z evangelia“ a výzvou, aby církev „vyšla sama ze sebe a vydala se na okraj. Nejen geografický, ale na okraj samotné lidské existence“. Nakonec byl ve svých 76 letech zvolen papežem.

I když na Petrův stolec usedl v pokročilém věku, zvládl navštívit více než šest desítek zemí, během svých cest urazil stovky tisíc kilometrů. Svatořečil mnohé osoby, včetně svých předchůdců Jana XXIII., Jana Pavla II. a Pavla VI. a také Matku Terezu. Vedl rovněž obřad při pohřbu svého předchůdce Benedikta XVI., který devět let po své abdikaci žil v ústraní vatikánského kláštera.

František už od začátku svého pontifikátu ujišťoval, že je stejně jako Benedikt XVI. připraven vzdát se úřadu, pokud sám uzná, že mu pro plnění pracovních povinností scházejí síly.

Vlnu zájmu a nadšení, které svým nástupem do čela katolické církve a svým bezprostředním chováním vyvolal, se vždy snažil krotit: „Vykreslování papeže jako nějakého supermana, jako nějaké hvězdy, mě uráží. Papež je normální člověk, který se směje, který pláče, který klidně spí a který má přátele.“